Alexandrin

Verše vyjmem ze spíže a dobroty z nich pečeme,
pak talíře vylížem do posledního písmene.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Petrus Festinatus
Příspěvky: 36
Registrován: 4.1.2016 15:00
Bydliště: Všudezdejší (Brno, Praha, Vysoké Mýto, Ostrava)

Alexandrin

Příspěvek od Petrus Festinatus » 11.5.2017 21:02

Na místo prologu pár veršů nabízím
vám, Múzy, přejte mým pak slovům průvodu
své sestry epické, ach Kalliopy, té
s tak krásným hlasem až se k nebi obrací,
ač svážu jeho zvuk v proud pevných perutí,
jež zpěvy francouzské kdys opěvovali
nám Alexandra boj a život jeho též,
a proto nazývá se verš, co nabízím,
pak alexandinem. O muži velikém
též píseň pěje ta; až do dnes uctíván,
přec málo bývá znám. Ať žije osvěta!

(Verše 1-60)
Tak první kopa je všech veršů z počátku
jen výčtem ran a zmar je předestřen co kraj
pak příběhu a smrt tam plete oprátku.

(Verše 61-89)
Verš následující až devadesátý
bez jedné hasí žal a dýchá útěchou.

(Verše 97-106)
O metrů, veršů dál je proslov císaře,
by víru zradil svou hrdina básně mé.

(Verše 107-221)
Od verše sedmého po první stovce jich,
sám světec hovoří o osudech pak svých.

(Verše 222-234)
Pak děje vrcholí tam víry vyznáním
dvou dalších duší, jež pak čeká stejný trest.

V mé básni číhá drak ať neplete vás zrak,
teď napovídám vám, verš v němž ho schovávám:
Co LVa I lIdskou zvěř, tímž metrem vždycky měř.
___
Vyvedli vězně ven. Jen zázrakem byl živ.
Na rtech svých modlitbu, ač mukou němý, měl.
Tělo mu slabost, třas též vlévá do všech žil,
duch ale silný je a nezlomen se pře.
Sil dává víra víc, než ubrat mohl kat. 5
Teď ruku v ruce jdou, jak kázal císař, tam,
kde hlavu ztratit má, že Krista nezapřel.

Prach špína krev a pot - teď jednolitá směs -
na tváři pleti vší mu mužnou maže hruď,
jež stavil mnohokrát, by zbrani zbránil brát 10
se v císařův to trup. Teď srdce, jehož tep
tlouk teplem touhy dál, a coby chabý vděk
si život jeho bral, to srdce, jehož žár
žárlí, že život zde si žádá žáků vzdát
se kultu předků, ba - co hůř - i císaře, 15
jen pro posměch a smrt, prý příští pravý ráj,
to srdce, jehož běh, sám s láskou uchoval,
si žádá ukončit teď tepu jeho tluk.

V ulicích duní dav a vítá císaře,
jásotu mocný ruch hřmí, hlomoz hlučí, vře. 20
Teď bubny zvou ho blíž, již ulicí si jde,
na jejímž konci blíž a blíž pod hradbou ční
mu stolec poslední, jen špalek dřevěný.
Dav zrádcem jeho zve, hned hlučně hlomozí:
„Křesťan na špalek zde svou hlavu položí!“ 25
„Měli ho mučit víc, že bohy opovrh‘!“
„Stětí je pro zrádce až příliš mírná smrt!“
„Prý vyvolený lid!“, „Že z hrobu povstane!“
„Pfuj!“ „Žid!“, „A lump!“, „A vrah!“, „Zneuctil císaře!“

A šel tak tich a ret mu praskal suchem v krev 30
při každém slovu vlídné modlitby za ně.
Hlas němý žízní byl, však duch se modlil syt
jen lásky Boží tak, až přetekla a dští
jak pramen hasící, jak víno na poušti,
jak blahodárný déšť, jak odpuštění též, 35
jak kapka krve, jež mu rudě maže chrup,
jak hříchy maže křest, mu z očí proudem slz.

Když uviděl lid lesk těch láskyplných perl,
kdo něco v ruce měl, tu mrštil vězně tím,
kdo prázdné ruce zved‘, co první padlo v ně, 40
by mrštit mohl též. Tak drali rány již
jen sotva zhojené, by opět daly krev,
neb dav jí nemá dost, když popadne ho zlost.

Jen málo hledí jich, však popuzený lid
neustal. Věcí déšť jen zpomaluje chod 45
a brzdí jeho krok, tak schytá ran těch víc.
Tu v koleno mu šleh‘ kamenu dlouhý let,
po čemsi uklouzl a na prach cesty pad‘.

Ukončen věcí déšť - teď žízeň sytí bič,
co sviští vzduchem. Vzdech za vzdechem vzdává, vzmach 50
do kolen zády dát má čilý švih a šleh,
jímž kat ho popohnat tak nesmyslně chce.
Z biče již cáká proud životodárných vín,
jak přesycen je jich, jak hnusí se mu moc,
lid žízní žádostiv však žádá stále víc 55
tou touhou ukrutnou. Kat davem strhnutý
se znova napřahá, a znova udeří,
a znova rozlévá té zvěři žádostné
to víno nejtrpčí, jež za lék, manu má,
za nektar nejsladší, jímž spasí společnost. 60

Na záda padl stín a kata pádný šleh
ne, Alexandra, choť císaře, stála tam
a zastavila bič, čímž umlčela dav.
Jí rety úsměv hrál a blažil vězně víc
než vody velký džbán, co dala z něj mu pít 65
a soucit svítil jí jak z očí, z tváře též,
tak něžně prosvítal tou křehkou bytostí.

„Národe římský slyš,“ pak oslovila lid:
„je stydno vidět vás, když zapomínáte,
jak sloužil tento muž, jež předčí mnohé z vás, 70
jak krásou skutků svých, tak světskou slávou jich.
Je nutno sice dbát i slov a přání nám
též vládce, císaře, však služby, jimiž muž
ten, co mu spíláte, vždy prokazoval nám,
si mírnost žádají, vzpomeňte přeci jich! 75
Zde Jiří, rytíř, je, jenž v bitvách mnoha svou
krev za Řím proléval a smělou povahou
i chrabrým umem svým si získal zásluhy
a postavení též být strážcem císaře
tím činem přeslavným, když draka zahubil. 80
Hle, jek jen marná má muž světa starání,
co slastí stalo se jen strastí, strázní stín
vše v nic a v bol a v krev zas převrací i zřít
se dá pak pravý pól všech prchavých to sláv.
Jak kterýs básník řek‘: Proč smějete se teď? 85
Jen jméno zaměňte a zříte sudbu svou!“

Ta slova rozlila se tichem ulice
jak náhlá povodeň a uhasila žár
té prudké zloby jich, i žízeň po krvi.

Pomohla vězni vstát, pak vypravili se
na konec ulice. U samých hradeb zdí, 90
kde konal povinnost, z nichž chochol jeho vlál
v dnech větší radosti a pohled jeho v dál
se upíral a štít též jeho zpevňoval
té hradby sílu zdí, tam ukončit on má
života svého běh, tam vypustit má dech, 95
tam opustit má svět, tam vejít na věčnost.

Dál v poklidu pak šli až na tu plošinu,
jíž pro něj chystali pár posledních to dní.
pak povstal císař též a slova pronesl:
„Ach, nevěrný, teď zříct máš možnost poslední 100
se Krista, nebo kat, tvou hlavu krátce sklá!
Mluv, komu věrnost tvá jen věčně náleží?
Mě nebo jemu? Mluv a pamatuj, že snad
to není poslední tvá řeč, když zvolíš mě.
Já budu milostiv a přihlédnu rád tvých 105
sláv, skutků, jimiž jsi se i mě zalíbil.“

„Já, pamatuji jich,“ dí Jiří slavnostně:
„Však volby nevidím, přec aspoň vyslyšte
teď skladbu slávy mé, vy času máte dost,
tak dopřejte mi slov, vždyť nebude jich moc. 110

Když mladší býval jsem a netěšil se poct,
jichž nyní pozbyl jsem, co jejich pouhý host,
já krajem putoval, bych býval nabyl jich.
Tak v kraj jsem zavítal, kde Siléna se skví,
na březích jezera, jež moři rozlohou 115
se věru podobá, zřím dívku nebohou
tam s ovcí jedinou při skále spoutanou,
jak strachem se tam chví. „Jdi. Rychle pospíchej
pryč odsud mladíče.“ ta dívka směle dí:
„Je škoda život svůj, bys s mým měl zatratit, 120
vždyť číhá zde ten had, jež zhoubný dechu pach
má v chřtánu ukrytý. Již léta moří jím
mé město, jehož král je rovněž otcem mým.
Jdi odsud rychle pryč! Dřív ovce jenom dvě
jsme jemu dávali, však ovcí málo je, 125
tak losem nabízí se rovněž jeden syn,
a nebo dcera též, jak los ten vyvolí,
a před týdnem pad‘ los, též na mne, rytíři,
a já se podvolím té sudbě zákeřné,
by otec můj byl živ a s ním i občané 130
mé vlasti jediné. Jdi rychle odsud pryč,
dřív než se vynoří z vod jezera ten plaz,
jež všechno zamoří svým dechem odporným,
v němž všechno zmírá jen, jen jdi a nevšímej
si mě, ó mládenče!“ tak dívka vroucně dí. 135

Já tak se pomodlil v té nouze hodině:
„Ó Pane, pokud chceš, bych zhynul hrdinně,
pak děj se vůle Tvá, však pomoz panně té,
ó Kriste, pane můj, já čelit hodlám teď
té zrůdě pekelné! Ty ochraň tělo jí 140
a chceš-li tělo mé a jistě zasvětí
se Ti i občané, té obce nešťastné
již souží zhoubný tvor, když se to podaří.“

Tu vlna vzedmula, zas vlnu vzedmutou,
jak varem zvířila se vazká vlnek pláň, 145
to zvůle netvora, by bublin bouřný boj
z jezera šířil pach, co zhoubnou hnilobou
chce sytit syrný vzduch, by mořil oběť svou.
Však mocný vichr zdvih se rajskou vůní pln
a přísahám, já šum jsem křídel andělů 150
tam slyšel z východu mě v ochranu tak vát.
Tu léčku pekelnou van křídel odnesl,
i bouře jezera, by jako usnula
a všude zavládl tím vanem vážný klid,
jen chvíle byla to, tak krátká kratičká, 155
přec vlezla do ní se i celá věčnost, ráj.

Ta chvíle minula, jak míjí římský mír,
zas nový nepřítel se z vln sám soukal sem,
a silnější se zdál, vždyť Satan zplodil sám
to plémě plazivé, co šoupá šupin štít 160
svůj špínou, štěrkem, stín si hladí svůj ten had.
Lesk slizký šupin blýsk‘ se ve vlnách a žluť
zub žluklou zlatě žral, žrát žádost žene žerď,
co žírně žíhanou žár žrouta zvedá z vod
a jazyk plamenný, co vlajkou vlaje, v proud 165
pliv‘, pluje ke mně blíž, z tlam plamen pekelný.
Štít štípá plameny, štít štípá do dlaní,
jak žár jej žertvou zře, však ruce svírají
ho silou o to víc, a pustit nesmějí.

Tam v bahně břehu vod, jež obýval ten tvor 170
se souboj náš měl vést, on lstivost za zbroj měl,
já kopí, víru měl a vůli zvítězit.
A břink, a bác, a třesk, a švih, a šplouch, a chňap,
a řež ta divoká, snad nejtěžší co znám,
se neskončila dřív, než ran jsme schytali 175
tam oba nespočet, i voda zbarvila
se krví smíšenou nás obou zmožených.
Když mdloby na mě šli, tu ucítil jsem jak
se kopí chopil kdos, snad anděl nebeský,
a ránu hlubokou pak tvoru zasadil, 180
a zkrotl náhle drak, dle směru kopí šel,
já ovládat ho moh', jak psíka na povel.

Pak dívce přesekl jsem její okovy
a v město vedla nás, jak draka, ovci též
tam v strachu vítali nás tyto výkřiky: 185
"My zhynem'!" "Drak sem jde!" "Ach běda!" "Smrti jed!"
A na náměstí král svou dceru uvítal,
a strašný drak tam zdech. Pak hrdinou jsem byl."

Že křest pak přijali, to ovšem zamlčel,
by krutě nevydal je v ruce císaře, 190
vždyť Bůh-li bude chtít, sám sobě vyvolí
si z řad těch mužů, žen i mučedníky své.

„Mou odměnu zde zřít, teď tady můžete,
ó štědrý císaři, tvou štědrost štědře znám.
Co dals mi z milosti sis mile zase vzal, 200
co měl jsem od Boha: svou svobodu i krk
již dříve jsem ti dal, když věrnost sliboval
jsem při nástupu v stráž a nikdy nevzal zpět.
Tu věrnost chtěl jsi mou i lidu prověřit,
když výnos vynesls ať obětujem‘ ti, 205
tak nechtě prověřils jen hříšnou hloupost svou,
i nad tebou je Bůh, buď k tobě milostiv,
sám oběť přinesl a více nechce jich,
a zapovězuje tou ctí i jiné ctít.
Pak dal jsi zatknout mě a v želez žaláře 210
jen žalně živořit a zradiv zradu chce
si na mě donutit, tys mukou mořil mě.
Ty dřevem klády mé si údy mrzačil.
Ty tíhou kamenů můj dech si vyrážel.
Ty kolem s hřeby mé tělo drásal si. 215
Bůh dal mi přetrpět, to strašné strádání,
Bůh přál mi účastnit se Jeho mučení,
Bůh dal mi mdlobu mou, když muka přerostla
nad chabou výdrž mou. Bůh dal mi vítězství,
jak tehdy, tak i dnes, dnes života se vzdám 220
a věčný získávám, ten vzít mi nemůžeš.“

Tu Alexandra dřív, než císař mohl říct
co chtěl, se vrhla vstříc, chtíc líbat vězně líc:
"Teď vidím, že tvůj Bůh, je věru mocnější,
nad jiné které znám, vždyť v štěstí v mukách tvých, 225
byl při tobě jak Král a celý svět ti přál."
Kněz pohanský pak děl: "Jak bloud jsem bloudil, blud
dál šířil, jemu dál a dál jen sloužil jsem.
Teď vidím pravdu, rci: jak křesťanem se stát?"

"Ni den se nemine a hostit budu tě 230
u rajské tabule, že stejný pohár ti
pro Krista s Kristem pít, jež zván je krví křest."

"A dost!" to císař vstal: "Kat konat povinnost,
teď na třech životech má, zákon, to jsem já."
Yan73
Příspěvky: 579
Registrován: 24.3.2015 11:10

Příspěvek od Yan73 » 16.5.2017 16:59

Četl jsem kdysi Tolkienův životopis - a vzpomínám si, že tam nějaký jeho kolega z Oxfordu četl jeho literární pokusy, kdy své předlouhé příběhy začal psát ve verších v nějakém strašlivě komplikovaném formátu a evidentně je hodlal odvyprávět až do konce, ale pak si dal od kolegy říct. Podle mě mu to ale bylo až do smrti líto :-D
Odpovědět