Pojednání o rýmech

 

Funkce rýmu

Veršovaná literární tvorba působí na lidskou psychiku podobně jako hudba nebo humor. Zarývá se do paměti, především u krátkých sloganů nebo rýmovaných mnemotechnických pomůcek, povzbuzuje představivost, rozvíjí fantazii, vyvolává emoce. Těchto vlastností dosahuje rým především díky kontrastu dvou prvků: prvku očekávání a prvku překvapení. Fonetická složka rýmu zajišťuje predikabilitu, kdy si na základě akustického souznění mozek zařadí předpokládané rýmující se slovo jako kamínek do mozaiky. S tímto očekáváním se pak střetává moment překvapení dosažený použitím neočekávané sémantiky, tedy volbou slova s překvapivým a nečekaným významem. Podobně jako v hudební harmonii buduje dominantní septakord napětí, jež je vzápětí uvolněno finální tónikou, i v poetické harmonii poskytuje neotřelý rým závěrečnou katarzi.

Dobře vypointované verše mohou mít i fyziologické účinky: vyplavují endorfiny, zrychlují tep, ovlivňují mimiku a byly dokonce hlášeny případy uvolnění svěračů.

Každý čtenář zaslintá,
nechybí-li pointa.

Anatomie rýmu

Při rytmické recitaci (rozpočítávání, rapování) vnímáme rozdělení slov na slabiky. Základem slabiky je samohláska neboli vokál, tedy zvuková jednotka řeči charakterizovaná tónem a délkou: aáäeéěiíoóöuúůüyý. K samohláskám řadíme také dvojhlásky neboli diftongy ou, au, eu (ve slovenštině ia,ie,iu,ô), které se vyslovují jako jeden foném: lou-ka, kos-mo-naut, te-ra-peut, na rozdíl od prostého spojení samohlásek: e-va-ku-a-ce, ko-fe-in, po-e-zi-e. V některých případech se i dvojhlásky vyslovují odděleně (přejatá slova, spojení předpony se slovním základem začínajícím samohláskou), a tvoří tedy dvě slabiky vyslovované s dechovou odrážkou (hiát): do-u-dit, za-uj-mout, ne-u-stá-le, na což je třeba při tvorbě rýmu pamatovat, pokud není chybná výslovnost uměleckým záměrem:

O lásce mě pouč,
buď mých nocí kouč.

Před a za samohláskou se v rámci slabiky zpravidla vyskytují souhlásky tj. zvuky charakterizované přechodovými jevy a šumy bcčdďfghjklĺľmnňprŕřsštťvwzž, případně komplexní souhlásky ch,q,x. Slabika tedy sestává z vokálního jádra (nukleus), kterému obvykle předchází souhlásková praetura a za nímž může následovat souhlásková koda.

Základ slabiky mohou tvořit také hlásky l,r,ĺ,ŕ, pokud jsou obklopeny jinými souhláskami (hlt, zá-škrt) anebo pokud jsou na konci slova (pře-dl, sve-tr) a předchází jim jiná souhláska než j (kok-tejl, pejr). Mezi slabikotvorné hlásky počítáme také nosovku m ve slovech se-dm, o-sm, e-hm a frikativa s, š, z užívaná v citoslovcích (pst, kšc, bzz). Případné neortografické zdvojení (geminace) slabikotvorných souhlásek (psst, hmm, frr) i samohlásek (ahóój!, děsné núúďo) mají pouze onomatopoidní či kvantitativní funkci a počítáme je za jedinou slabiku. Naproti tomu zdvojení samohlásek vyžadované pravopisnými pravidly (na-aran-žo-vat, po-opra-vit, re-en-trant-ní) vyslovujeme s hiátem a příslušný geminát pak tvoří slabiky dvě, ledaže by se jednalo o cizí vlastní jméno s původní výslovností (Dar es Sa-laam, Koh-i-noor, Doors).

Fonetická kvalita rýmu

Zvukovou podobu slov na začátku nebo uprostřed verše (tzv. rýmy čelní a vnitřní) můžeme považovat za vázanou poezii jen s velkým sebezapřením. Klasický (koncový) rým je vytvářen zvukovou shodou na konci veršů, především v posledních slabikách obou rýmujících se slov (tzv. strany rýmu):

Čelné rýmy nejsou pravé,
černě z duše smýt nemohou.

Rýmy vnitřní též jsou plané,
pojďme snít. Ční z poezie.

Pouze rýmy na konečku
vytvářejí vtipnou tečku.

Zvuková podoba samohlásek se nazývá asonance. Perfektního souzvuku dosahují samozřejmě především hlásky identické, lišící se nanejvýš kapitalizací, tj. velikostí písmene.

Rád bych papaláše z EU
viděl ležet v mauzoleu.

Rozdíly v délce (tzv. kvantitě) odpovídajících vokálů nemají na kvalitu asonance příliš velký vliv:

Ač nemáme čárky rádi,
mít je ve verších nevadí.

Ani rozdíly v tvrdosti a otevřenosti nejsou překážkou uspokojivé asonance, takže můžeme rýmovat samohlásky i/y/ü, e/ä/ö:

Přítelkyně na mě myslí,
ráno kupuje mi müsli.

Sníženou, i když občas ještě použitelnou jakost souzvuku poskytují kombinace dvojhlásky s vokálem tvořícím její první samohlásku a také hlásky e/ě.

Nevím, proč mi terapeut
zakázal pít z láhve PET.
Vždycky chtěl jsem s davem plout,
zákaz mezi nás dal plot.
Pokrok v psychiatrů vědě
jenom k odcizení vede.

Ani dokonalá shoda v samohláskách (asonance) však ještě neposkytuje dobrý rým, není-li doprovázena také shodou nebo alespoň podobou odpovídajících souhlásek:

Samohlásky ač bohaté,
jsou jen prostá asonance.

Fonetické podobě souhlásek se říká kosonance.

Kosonanci pozvi k nám,
přesto dobrý souzvuk nemá

Jak je vidět, samotná asonance ani samotná kosonance neposkytují nic, co bychom pociťovali jako libozvučné souznění. Pro vznik uspokojivého rýmu je nutná asonance v poslední slabice (ultima) a také v předposlední slabice (penultima) doprovázená kosonancí obklopujících souhlásek. Jednoslabičná slova penultimu nemají, takže u nich případnou absenci souzvuku v předposlední slabice rýmu nepociťujeme rušivě:

Jeden souzvuk není hřích
u slov jednoslabičných.

Kromě ideálního případu kosonance identických souhlásek lze bez problému akceptovat rýmování znělé souhlásky s jejím odpovídajícím neznělým protějškem: b/p, d/t, ď/ť, g/k, h/ch, v/f, z/s, ž/š.

Když mě Libor prvně líb,
hned mi bylo mnohem líp.
Ve stodole tvrdý mlat,
tam mě chce mít, vždyť je mlád.
Do zad tlačila mě lať,
řekla jsem mu: zde mě hlaď.
Vonělo tam, žádný smog,
nikdo pod střechou nezmok,
proto Libor dvakrát moh,
je to prostě pilný hoch.
On byl na tom seně šéf,
roztrh mi jen jeden šev.
Nemělo to rande kaz,
asi na ně půjdu zas.
Zítra do stodoly maž!
Ó Libore, ty se máš.

Poměrně přijatelný souzvuk mohou poskytnout i kombinace hlásek podobného organogenetického původu bez ohledu na znělost a tvrdost: b/v, n/ň, r/ř, z/ž atd.

Obtížně se mužský líbá,
pokud silná vůně piva
se z něj po návratu line.
Nevěřím mu, že byl v kině.
Náš vztah se teď zmítá v krizi,
a navíc mě bolí v kříži.

Kupodivu přijatelně zní i dyslektická kosonance spočívající v přesmyčkové záměně souhlásek slabičného svahu, ba někdy i mezi praeturou a kodou, což zřejmě souvisí s komplexním vnímáním slabiky v lidském mozku.

S nosem přitisknutým na sklo
čekám, až se vrátíš, lásko.
Rád bych zjistil pravdu, jestli
chceš domů, či návrat je lstí.

Naprosto dokonalý souzvuk vykazují absolutní rýmy tvořené opakováním téhož slova, v lepším případě homonyma s odlišným významem.

Než traverzu dáš na ubrus,
brusku vem a kus jí ubrus.

K absolutním neboli též Cimrmanovým rýmům můžeme přiřadit také tzv. rýmové echo, čili spojení slov s různou délkou, pokud je kratší z obou stran jako celek včetně diakritiky totožná s koncem slova delšího:

Praskly u brýlí obroučky,
nemohu číst dětem Broučky.

Shoda ve více než dvou posledních slabikách je již nadbytečná, i když příjemná, takové rýmy jsou označovány jako přeplněné:

Ještě, žes včas přepl nit,
mohls člunek přeplnit!

Stupeň přeplněnosti se kvantitativně oceňuje rýmovým koeficientem, což je poměr rýmujících se slabik ku celkovému počtu slabik ve verši. V následující ukázce je rýmový koeficient 4:7, neboť se rýmují čtyři ze sedmi slabik:

Odpočineme si až
objeví se Mesiáš.

Následující ukázka je příkladem kalambúru, jakési slovní hříčky založené na změně významu slov pouhým přeskupením nebo vynecháním mezer ve větě.

Snáz lze získat kalambúra,
než od kolouška lam búra.

Vysoký rýmový koeficient, kalambúr ani absolutnost rýmu ještě nezaručuje jeho estetickou hodnotu, svědčí spíše o vynalézavosti a úsilí autora a nachází uplatnění především v aforismech, kupletech a říkačkách pro obveselení posluchačů.

Pokud se foneticky shoduje souhláska před první souzvučnou slabikou (opěrná souhláska), oceňujeme takové souznění pojmem bohatý rým:

Libozvučnost nehatí,
jsme-li rýmy bohati.

Souzvuky s odlišnou opěrnou souhláskou poskytují tzv. chudý rým, též nazývaný dostačující.

Snad vás příliš nepopudí,
bude-li můj veršík chudý.

Je-li kosonance založena pouze na přibližné zvukové podobnosti souhlásek, označuje se takový rým jako neúplný.

Radši zlezu kopec strmý,
než psát rýmy neúplný.

Nezřídka používaným ústupkem je také rýmování slova s otevřenou výstupní slabikou, tedy končícího samohláskou, se slovem končícím souhláskou, zejména pokud je neznělá. Takové spojení se nazývá useknutý rým.

Jenom nouze mě přinutí
prznit rýmy useknutím.

Jakkoli pejorativně nám znějí označení rýmů přeplněný, chudý, neúplný, useknutý, neznamená to, že by se nepoužívaly, nebo že bychom se jich museli při tvorbě poezie stříhat. Zejména v alternaci s plnými rýmy mají své opodstatnění i ve tvorbě klasiků a často se bez nich neobejdeme.

Nejkvalitnější rýmy obsahují zvukovou shodu ve významově odlišných slovních kmenech, říká se jim rýmy štěpné:

Čerstvou krev pro naše tepny
rozproudí jen veršík štěpný.

Protipólem štěpného rýmu je souznění dosahované díky identitě slovních kmenů, např. podzimní/do zimy, chlad/chlaď, sena/senná. Takovým rýmům se říká plané.

Všechny rýmy, jež jsou plané,
znějí víceméně planě.

Zvuková podstata rýmů má svou funkci při vázání slov, jež se vyslovují odlišně od své psané podoby. Čeština takových tvarů mnoho nemá, ale setkáváme se s nimi v cizích slovech a jménech. Rým patrný pouze při správné výslovnosti se nazývá akustický:

Kdo to z dýmky dýmá?
Alexandr Dumas!

Protiklad akustického rýmu využívá podobnosti psaného vyjádření dvou nestejně vyslovovaných slov a je tedy spíše optickým klamem k ošálení čtenáře neznalého správné výslovnosti — říkáme mu rým grafický neboli optický:

Běž sudího nakopnout,
tohle přece nebyl out!

Do říše kuriozit můžeme zařadit lámaný rým, který dostal své jméno od řádkového zlomu záměrně situovaného doprostřed posledního slova:

Verše vejpůl slova láma-
né snad píše jenom lama.

Sémantická kvalita rýmu

Fonetická podobnost rýmových stran ještě nezaručuje estetickou působivost, nejsou-li rýmující se slova dostatečně sémanticky a mluvnicky odlišná.

Nejjednodušším kritériem dostatečné odlišnosti je příslušnost k jinému slovnímu druhu:

Nejlíp, když do rýmu s podstatným jménem
příslovce, spojku či sloveso ženem.

Nelze-li toto pravidlo dodržet, měla by být protežována alespoň slova s odlišným gramatickým rodem, pádem, slovesným módem či jinou mluvnickou kategorií:

Rozkazy tvořené slovesem pečte
s perfektem v rýmu si každý rád přečte.

Požadavek gramatické rozdílnosti není absolutní, je však dobrým vodítkem pro začátečníky a s pomocí dobře označkovaného slovníku jej lze snadno počítačově vyhodnocovat.

Zedník se zamračil a chopil kelně,
načež ji smočil do plechovky černě.

Přestože obě rýmové strany předchozí ukázky jsou genitiva substantiv ženského rodu, vnímáme je jako dostatečně sémanticky vzdálené jednak díky odlišným vzorům (žena/píseň), hlavně však kvůli původu z různorodých kulturních prostředí (zednický slang versus nepříliš užívané až knižně pociťované označení barvy).

Za méně hodnotné jsou považovány rýmy účelově využívající vlastní jména, citoslovce nebo neologismy:

Kdo to leží na marách?
Snad to není Omar… ách!

Míšení cizích jazyků s češtinou se označuje jako makarónská poezie:

Chci se koupat v hlasu tvém,
Edit Piaf, oui, je t'aime.
Tvoje písně mají švih,
Doro Pesch, ich liebe dich.
Od prvního výstupu,
Carole King, I love you, too.

Příkladem sémanticky nekvalitních rýmů jsou verše gramatické, kde je zvukové shody dosaženo díky příponou vyjádřené příslušnosti ke stejné mluvnické kategorii, např. instrumentálu (hejtmanem/banánem, lepšími/slabšími), infinitivu (troubit/snoubit, klečet/brečet), perfekta (věděla/seděla, jedlo/vedlo), někdy dokonce — ó hrůzo — pouhou alternací předpony (sebe/tebe, malými/modrými, připoutat/zakoukat, přinese/vynese). Jako gramaticky příbuzné vnímáme i mezidruhové křížení přídavných jmen a číslovek stejného pádu a čísla (ženatý/desátý, svatou/pátou).

Používání gramatických rýmů je typické pro naivní lidovou poezii, pranostiky, školní slohová cvičení, a nejlépe bude, pokud na tento okruh tvorby zůstane omezeno i nadále. Ne vždy se lze gramatickým rýmům vyhnout, vždyť je potkáváme i v dílech klasiků, neměly by ale pokud možno převládat.

Častým prohřeškem je abúzus zdrobnělin a používání již nesčetněkrát omletých rýmových klišé (láska/páska, nebe/tebe, tvář/polštář, slzička/do trička, sluníčko/maličko), což je typické pro dospívající autory poprvé konfrontované s emočními zvraty. Jako první pomoc před používáním těchto banálních rýmů je vhodné si ještě před vyhledáním rýmu ve veršovacím slovníku zapsat slova, která nás napadnou během několika prvních sekund, a těch se pak vyvarovat.

Rytmická kvalita verše

Některé slabiky se při korektní výslovnosti pronášejí s větším důrazem (hlasitostí) než jiné — mají přízvuk. Střídání přízvučných (těžkých) a nepřízvučných (lehkých) slabik pak vytváří rytmus verše. Ve spisovné češtině vyslovujeme přízvučně vždy první slabiku slova. Předchází-li slovu předložka, přenáší se přízvuk na ni. U více než trojslabičných slov však toto pravidlo neplatí, neboť sekvence čtyř nepřízvučných slabik by působila nepřirozeně (při tanci, do tanečních ale bez tancucích). Proto také mají čtyřslabičná a delší slova vedlejší přízvuky na třetí, popř. páté slabice. Z tohoto pravidla se vymykají pouze slova složená se dvou základů, kde zůstává zachován přízvuk na začátku druhého kmene, i když předchozí část je trojslabičná: červenomodrolá, francouzskočes. Přidáním předložky ke složenému slovu se posunou přízvuky pouze v první části složeniny: ve francouzskočeském.

Podobně jako v hudbě, i v poezii si rytmus uvědomíme teprve po několika opakováních téhož rytmického vzoru, kterému se říká stopa a odpovídá jednomu hudebnímu taktu. Posluchač dostává takzvaný metrický impuls, který jej nastartuje k očekávání, že bude dodrženo započaté rytmické schéma (metrum), a každou odchylku od metra pak vnímá jako vyrušení. To někdy může být uměleckým záměrem (zaměřit posluchačovu pozornost na místo arytmie), častěji se však jedná o přehlédnutí nebo ignoranci autora.

Názvosloví rytmických stop pochází z antiky; starořecké a latinské tvarosloví umožňuje tvorbu rozmanitých metrických schémat zejména díky rytmu založenému na střídání dlouhých a krátkých slabik (časoměrný prozodický systém), zatímco česká poezie vychází z prozodického systému sylabotónického, tj. založeného více na střídání těžkých a lehkých dob při zachování shodného počtu slabik v rýmujících se stranách. Kvůli pevným akcentačním pravidlům jsou zde možnosti omezenější, například antický anapest (z řeckého anapaistos - obrácený) definovaný jako posloupnost dvou lehkých a jedné těžké doby, je v češtině jen stěží smysluplně realizovatelný:

I když nejsem nic, anapest zní jak zvon.
A tak dál budu klít, je to pech, tak pardon.

Ještě méně použitelným schématem je spondej (z řeckého ponde - oběť), v němž stopu tvoří dvě těžké doby následované jednou lehkou:

Dej sem ten šek, řekl, chci koupit spondej.
Ne abys utekl, hned mně ho podej!

Pravidelnému střídání těžké a lehké doby v českém jazyce nejlépe vyhovují dvoudobé stopy se sestupným metrem, kterým se říká trochej (trochaios - běžící) . Rytmus trochejských veršů (ráz-dva, ráz-dva) odpovídá polce nebo marši.

Chceš-li rázpochodovat,
trochej že rytmus dodat.

Tanečním krokem valčíku se nese třídobé metrum nazývané daktyl (česky prst) s přízvukem kladeným na první ze tří slabik tvořících stopu:

Zakázat básničky napsané daktylem?
Zadržte, lidičky, to ani omylem!

Vzestupné metrum, kdy stopa začíná nepřízvučnou slabikou, je v češtině obtížné kvůli přízvučnosti prvních slabik slova. Je to škoda, neboť synkopické frázování vzestupných stop může být emocionálně působivější. Dvoudobá stopa s přízvukem na druhé slabice se nazývá jamb (název odvozen z řeckého iaptein - házet). Pro dosažení přesunu přízvuku na sudé slabiky se používají různé triky: transakcentace, využívání dlouhých slabik namísto přízvučných jako v časomíře, předřazení jedné daktylské stopy, a nejčastěji předsouvání nepřízvučné anakruze. Přidáním nepřízvučné předrážky k trochejskému verši dojde k fázovému posuvu těžkých dob a tedy kýženému jambickému rytmu. Na konec verše pak patří jednoslabičné přízvučné slovo. Bohužel potom ale předěly rytmických stop (diereze) často připadají doprostřed slov:

O dokonalém jambu sním,
za nechce dát mi rým.

Z francouzštiny k nám proniklo genderové členění rýmů podle počtu lehkých dob na konci verše na mužské rýmy končící přízvučnou slabikou, ženské verše zakončené jednou nepřízvučnou slabikou a verše s daktylským zakončením, kdy přízvuk je na třetí slabice od konce:

Poslední vával slovíčko muž.
Žena však řekla mu: se mnou se druž!

Přízvuky na konci nemají cenu,
zakrátko poznáš to, si tě vemu.

Patříš-li do cechu domácích kutilů,
vyrobíš pro mne i básničku v daktylu.

Dodržení působivého rytmu je v sylabotónickém prozodickém systému obtížnější, než pouhé počítání slabik v prostém sylabickém systému. Naštěstí naše mateřština poskytuje řadu prostředků, které pomáhají srovnat rytmus do metra:

  1. Slovosled je na rozdíl od germánských jazyků značně uvolněný, často můžeme dosáhnout rytmické pravidelnosti pouhým zpřeházením slov ve verši. Vedlejším efektem je ovšem zdůraznění větných členů uvedených na konci.
  2. Čeština obsahuje množství synonym lišících se počtem slabik, např. nebo/anebo, leč/ale, než/nežli, když/jakmile, proč/pročpak, zas/zase
  3. Chybějící slabiku může bez přílišného významového posunu dodat vhodně zvolená předpona, změna slovesného vidu nebo náhrada slova zdrobnělinou či superlativem: sedni/usedni, sbíral/sbírával, sedět/seděti, mamka/maminka/maminečka, černější/nejčernější. Naopak přebývající slabiky se někdy můžeme zbavit využitím spřežek nebo odsuvníku: o co/oč, dal jsi/dals, sedl sis/sedls, toto jest/toť, třásl/třás'
  4. Z rytmických důvodů si můžeme dovolit zkrácené verze předložek i tam, kde mluvená čeština vyžaduje dlouhý (slabičný) tvar předložky: ve strži/v strži, ku mlýnu/k mlýnu. Škody na vyslovitelnosti takto spáchané jsou zpravidla menším prohřeškem než zakulhání rytmu.
  5. V krajním případě můžeme chybějící slabiky vycpávat balastními slůvky nebo citoslovci:ba, hle, hm, hned, medle, nuže, ó, prý, teda, tu, věru
Na příkladu vizte sami,
že toť úkaz věru častý,
spasit rytmus vycpávkami
jako žolík do kanasty.

Nejčistším prostředkem docílení pravidelného rytmu je volba vhodných slov. Trojslabičná slova se hodí do daktylských veršů, zatímco slova dvou a čtyřslabičná lépe uplatníme v trochejích, popř. v jambech. Tím ovšem možnosti nekončí — připojením předložky můžeme i dvouslabičné slovo použít v daktylu anebo naopak trojslabičné slovo převést na dvě trochejské stopy. Pětislabičná slova jsou rytmické zlo a je lepší se jim vyhýbat. Uplatnit se dají snad jen na konci verše:

S obžemi užít jde
slovo tislabič.

U šestislabičných slov si můžeme vybrat, zda je rozdělíme do dvou daktylů nebo tří trochejí:

Prostinké dívce i vzdělané šlechtičně
bí se daktyly šesteroslabičné.
Ve trochejích básnit smím i
slovy šestislabičmi.

Ještě delší slova je lepší rezervovat do jazykolamů a řečnických rozcviček:

Neoslním ani my
neobhospodařemi.

Jednoslabičná slůvka se povětšinou chovají ambivalentně podle toho, zda je umístíme na přízvučnou či nepřízvučnou pozici ve zvoleném metru. Výjimku tvoří předložky, které mají přízvuk vždy, nepředcházejí-li čtyřslabičnému či delšímu slovu, a pak skupina krátkých slůvek zvaných klitika, která naopak vyslovujeme vždy bezpřízvučně. Mezi klitika patří především tvary pomocného slovesa býti v minulém čase a v kondicionálu - jsem, jsi, je, jsme, jste, jsou, bych, bys, by, dále spojka -li, zvratná zájmena se, si a zkrácené verze osobních zájmen mi, ti, mu, mě, tě, ně, ho, ji, je, nich. Je důležité rozlišovat bezpřízvučná zájmena se, je od homonymních předložek a sloves, které přízvuk mít mohou:

Chtěla se se svými sestrami bat,
je však už za katrem, nesmí je dat.

Vedle příklonek (enklitika) následujících po významovém slovu postrádají vlastní přízvuk také předklonky (proklitika), které předcházejí plnohodnotnému výrazu, a přitom k němu logicky patří. Předklonky jsou základním stavebním materiálem jambického verše, kterému poskytují bezpřízvučný odraz – anakruzi. Typickou předklonkou je určitý a neurčitý člen. Tento fenomén se ovšem v českém jazyce nevyskytuje, může však být úspěšně zastoupen zájmenem ten, ta, to, ti, ty, ta, kdo, co. Předklonkami jsou i částice nebo spojky a, ač, ať, až, by, což, i, kéž, leč, nechť, več, však, zda, které na počátku věty vyslovujeme bezpřízvučně a tvoří jen jakýsi odrazový můstek pro jambický vzestup:

Ty nejkrásnější ze všech kvě
zahradníkdo úpletu.

Metrum bývá nejčastěji homogenní, například čistě trochejské nebo daktylské. Za porušení homogenity se přitom nepovažuje zkrácení poslední stopy ve verši, tedy mužské zakončení samostatnou přízvučnou slabikou nebo ženské zakončení daktylského verše jednou trochejí. Není na závadu, liší-li se počty stop mezi různými rýmovými páry, avšak rýmující se řádky by měly mít shodný počet slabik a totožné stopy. Oblíbeným metrickým schématem začátečnických básniček jsou úplné trocheje (šest nebo osm slabik) prostřídané s neúplnými (pěti nebo sedmislabičnými), tedy střídání ženských a mužských rýmů:

Rodiče moc hodné mám,
zakoupili pro mne
křečka k narozeninám.
Představil se skromně:
Já jsem Mesocricetus,
mám dva doktoráty.
Příjmení mé – Auratus –
znamená prý Zlatý.

Delší verš než čtyři stopy, tj. více než osm slabik v trochejském metru nebo dvanáct v daktylech, již působí poněkud arytmicky a narušuje říkankový spád:

Víc než čtyři stopy verše ruší,
nenavodí spokojenost v duši.

V takovém případě je lepší prodloužit verš alespoň na šest až osm stop, kdy už ho vnímáme jako spojení dvou kratších veršů do jednoho řádku, i když se ty první nerýmují.

Víc než čtyřstopové verše nemusí být nudné,
potom ale srazit řádky k sobě bývá nutné.

Nehomogenní metrum, kdy se v jednom verši střídají stopy různých délek či vzestupnosti, je poněkud náročnější na čtenáře i autora, který by měl zajistit jednoznačný metrický impuls v úvodním verši, tedy vystříhat se pokud možno krátkých slov s nejednoznačným přízvukem. Příklad daktylotrochejského rytmu DTDT:

Rytmiku verše přečasto mr
básníci, co ji nemají v krvi.

Příklad daktylotrochejského rytmu DTTT:

Francouzským klíčem tvoje ústa
semknutá tvrjako křemen
povolím, abys chtěla stat.
Klínový budem nit řemen.

S jednoslabičnými slovy je mnohdy potíž, že v prvním verši recitátor ještě neví, jaké metrum bude použito. V prvním příkladě autor předpokládá zdůraznění slov jen, les, hustý:

jen tam, kde les je moc hustý
kozáci nechtějí sti

Pokud by však následoval trochejský verš, dostala by přízvuk slova jen, kde, je, hustý:

jen tam, kde les je moc hustý
složím svoje lo tlus

Stejný úvodní verš ovšem může předcházet i jambickému metru, v tom případě by měl mluvčí zdůraznit slova tam, les, moc:

jen tam, kde les je moc hustý
nechť zaci se vypustí

Jak je vidět, jednoslabičná slova neposkytují zřetelný metrický impuls. Řešení je nasnadě: v úvodním verši dát přednost slovům delším s jednoznačnou rytmikou. Záměnou pořadí obou veršů v předchozích třech ukázkách bychom zbavili čtenáře rozpaků.

Pravidla přízvučnosti se občas nedodržují v mluvené řeči, kdy je záměrem zdůraznit některý větný člen (Nejedu do Plzně, jedu do Prahy.). Podobně při recitaci poezie se pravidla občas narušují transakcentací, aby se rytmus veršů podřídil metru, i když se zpravidla jedná o z nouze ctnost.

Podrobíme-li analýze díla profesionálních básníků, často zjišťujeme, že se zdánlivě žádnými pravidly neřídí, a přesto se nám jejich verše zdají dokonalé. V tom spočívá podivuhodnost poezie. Neznamená to ovšem, že by se zásady kvalitního rýmu a rytmu mohly bezuzdně ignorovat. Výtvarný umělec, který se hodlá věnovat pouze abstraktním obrazům nebo geometrické grafice, taky musí mít nejprve zvládnuty základní malířské techniky, realistickou kresbu, kompozici, perspektivu.

Formát básně

Zatímco typy rytmických stop určují horizontální strukturu verše, tedy řádku básně zakončeného rýmem, řazení vzájemně se rýmujících veršů do slok vytváří vertikální strukturu a charakterizuje formát básně.

Sloka neboli též strofa je sdružení více veršů do logického celku. Sloky se v básni oddělují odřádkováním a mezi verši různých slok zpravidla nebývají rýmové vazby. Chceme-li popsat formát básně, bývá zvykem označovat vzájemně se rýmující verše stejnými písmeny latinské abecedy.

Zejména začínající autoři se snaží každý vynalezený rým co nejdříve "prodat" tím, že jej uplatní hned v následujícím řádku. Takovému řazení se říká sdružené verše a je charakterizováno formátem AABB:

Sdružené verše si obvykle zvolí
sdružení rodičů a přátel školy.
My, co jsme odrostli, už nejsme žáci,
radši se sdružujem po restauracích.

Kvantitativním rozšířením sdružených rýmů na tři vzájemně se rýmující strany vzniká triáda, která může dalším rozšiřováním nabývat až obludných rozměrů (tasemnice):

Občas mi klávesnice
zplodí rýmů tisíce.
Jenže dílo novice
připomíná nejvíce
analýzu stolice,
zdali už tasemnice
opustily, klejíce,
klid trávicí trubice.

K nejobvyklejším formám básniček patří rýmy střídavé s formátem ABAB:

Slušnost nese ovoce,
nedochází k invektivě.
Nejlíp, když rým ve sloce
vystřídá se spravedlivě.

Zajímavě působí verš obkročný s formátem ABBA:

Padnul mi verš do očí,
co si v zájmu uměleckém
hraje s rýmem jako s děckem,
a potom ho obkročí.

U mnoha autorů si získal oblibu tzv. koncový rým ve formátu AABCCB:

Až mě život za vlasy
před tabuli vytasí,
kdopak z vás mi napoví?
Nepomůže fyzika.
Zeptám-li se básníka,
bude to rým koncový.

S formátem sloky souvisí pojem rýmová vzdálenost definovaný jako počet veršů vložených mezi dva rýmy. U sdružených veršů je nulová, u verše obkročného je nula a dva. Mírné zvyšování rýmové vzdálenosti bývá hodnoceno pozitivně, neboť rýmy nepůsobí tak prvoplánově jako ve sdruženém verši. Enormní zvětšení rýmové vzdálenosti může zvýšit zážitek z rýmu, je však vhodné, aby takový vzdálený rým byl ve sloce pouze jeden a aby první (otevírací) strana rýmu dodala posluchači zřetelný rýmový impuls, jehož odkládané vybití pak přinese o to větší úlevu, zejména je-li rým překvapivý nebo nese-li pointu. Dobrý rýmový impuls poskytují slova neobvyklá a v poezii málo frekventovaná, při velké rýmové vzdálenosti je pak důležité, aby uzavírací strana vytvářela foneticky kvalitní souznění.

Počet veršů, které musí posluchač vstřebat, než zazní první rým, by neměl být příliš vysoký. Následující ukázka sloky v postupném formátu ABCABC je proto již na hraně použitelnosti, přestože obsahuje téměř cimrmanovsky dokonalé rýmy:

Až před zavírací dobou
zahlásil stosedm v kulích,
a k tomu zelenou sedmu.
Vymóděn byl zcela s dobou,
ten jeho vlněný kulich
jak pěna na pivu sed mu.

Rýmová vzdálenost 2 sice není nijak přehnaná, ale až do čtvrtého verše nás nutí nést v hlavě tři rýmové impulsy, na což běžný lidský mozek není zařízen.

Efektu zvětšené rýmové vzdálenosti mezi druhým a posledním veršem v kontrastu s rýmy sdruženými využívá formát ABACCB zvaný sextina:

Potřebuji svoji dávku,
svět dnes nějak ponurý je.
Nekapte mi pod nos čpavku,
kdybych se tu náhle složil.
Raději mi vpravte do žil
trochu čerstvé poezie.

Nepatrně větší prostor poskytuje obdobný útvar oktina se strukturou ABACCDDB nebo ABACDCDB:

Svých prstů osnovu
dám s tvými do útku
po cestě k domovu
namísto rukavic.
A kdybys chtěla víc,
bundu si rozepla,
pozvi mě do tepla
zpod svého živůtku.

V průběhu literárních dějin se standardizovaly názvy a formáty některých veršovaných útvarů. Minimalismem oplývá dvojverší - distichon, které původně v antické milostné nebo heroické poezii vyjadřovalo ucelenou myšlenku (elegické distichon) představovanou expozicí v prvním šestistopém verši následovanou pětistopou odpovědí či komentářem.
V českých reáliích je časomíra nahrazena sylabotónikou, idea nonsensem a patos vtipem založeným na neobvyklém rýmu, který bývá absolutní, přeplněný, víceslovný, kalambúr. Trefnějším pojmenováním takového dvojverší je kuplet.

Vůl chtěl napsat býčí kuplet,
na sebe tím bičík uplet.

Básnická forma tercina používá rýmové schéma ABA BCB CDC, které se může dále rozvíjet dalšími strofami, v nichž se analogicky krajní verše rýmují s prostředním veršem předchozí sloky.

Peřiny z moldánků natáhly potopu,
má milá, usměj se dříve než utonu,
dřív než se nachladím, dřív než se odkopu.

Paprsek zpod mraků propíchl záclonu,
dešťový bubínek za oknem utichl.
Slunce se nadechlo a kýchlo v předklonu.

Z kapsičky vytáhlo rýmový šnuptychl,
teď čichá k tercině vyšité na rubu.
Úsměv je po čertech voňavý artikl.

Klasická tercina poprvé uvedená v Danteho Božské komedii používá jambické verše o deseti nebo jedenácti slabikách, jak je ostatně v italské poezii běžné.

Oblíbenou zábavnou formou je pětiveršový útvar limerik s rýmovým schématem AABBA.Název je odvozen od irského města Limerick, odkud pocházeli námořníci vymýšlející ty nejlepší exempláře. V angličtině sestává klasický limerik ze tří anapestů ve verších A a dvou anapestů ve verších B, které ovšem v českém jazyce nahrazujeme daktyly, případně jamby a trocheji. První verš typického limeriku začíná expozicí osoby a místa jejího původu, jež je odrazem pro vtipný rým druhého verše. Kratší třetí a čtvrtý verš by měly gradovat pointu, zatímco uklidňující antiteze posledního verše často reprízuje odkaz na geografické místo zmíněné v úvodu. Tematika a výrazivo odpovídá námořnickému původu limeriků.

Znám chlapa původem z Limericku,
před spaním propadá zlému zvyku:
namísto modlení
své zuby vycení
a potom řekne pár limeriků.

Zejména v italské lidové poezii je hojná miniaturní básnická forma rispet (z italského úcta) s formátem ABAB CC DD.

Hlásku z vlásku nepokoje
slova hážu do osudí,
stačí přidat ruce dvoje
a sestavím si z nich budík.

Nevšedně jej využiji:
vzbouzet úctu k poezii.

Snad by k tomu mohl přispět
také tento malý rispet.

Z italského výrazu pro návrat je odvozen název klasického útvaru ritornel ve formátu ABA CDC EFE F, tedy představovaného třemi trojicemi veršů zakončenými samostatně stojícím desátým veršem významově se vracejícím k úvodnímu tématu básně.

Kdyby mi na zádech narostl pár křídel,
úrodné vinice na svazích Vesuvu
moc rád bych v životě jedenkrát uviděl.

S ptáky se proháněl po ránu nad poli,
v poledne zavítal nad vody zálivu,
vpodvečer prolétnul skrze Neapoli.

Na Via San Carlo dívky bral za slovo,
v přístavu nahlížel rybářům do sítí,
obloukem vracel se do Castel Nuovo.

Křídel však nemaje, nemohu zemříti.

Jako ritornel bývá taky označována jeho miniaturní forma ABA, kde první, zpravidla kratší verš exponuje téma, které je pak komentováno ve zbylých dvou jambických verších.

Nešťastný ritornel,
než do hlavy nechat ho zavrtat se,
já raději vypnout svůj monitor měl.

Méně často bývá k vidění stanca (italsky stavba) s osmiveršovým formátem ABABABCC, popřípadě její variace nona s přidaným obkročným veršem ABABABCCB nebo Spenserova variace ABABBCBCC.

Na sebe skládáme k slabice slabiku,
smějem se, k nebesům věž stavíce.
K čertu ať odtáhnou předsudky statiků,
Babylon věží má statisíce.
Nevadí, že dojde k zmatení jazyků,
stavitel těší se ponejvíce,
až glajchu zpečetí vášnivý polibek.
Nevadí, že věž se ve větru kolíbe,
já stavím a tys má stavebnice.

Velmi oblíbeným básnickým formátem renesanční italské a anglické literatury je sonet neboli znělka charakterizovaný čtrnáctiveršovou strukturou rozdělenou na dvě čtyřveršové sloky (octet) a tři dvouveršové, případně dvě tříveršové sloky (sestet). Podle řazení rýmů se rozlišují subformáty sonetů pojmenované dle autorů, kteří si danou formu nejvíce oblíbili:
petrarkovský sonet ABBA ABBA CDE CDE,
lentininovský sonet ABAB ABAB CDE CDE nebo ABAB ABAB CDC CDC,
sicilský sonet ABAB ABAB CD CD CD,
shakespearovský sonet ABAB CDCD EF EF GG,
wordsworthovský sonet ABBA ACCA DE DE DE,
clareovský sonet AABB CCDD EE FF GG,
puškinovský sonet ABAB CCDD EF FE GG.

Sonety jsou určeny k hlasitému přednesu, tematicky se jedná o lyrickou meditativní až filosofující poezii. Obsahově je pro sonet typický bod zvratu, tzv. volta, od kterého autor přestává předkládat otázky a problémy, a nastiňuje jejich řešení. V tradičním italském sonetu je bodem zvratu devátý verš, v anglickém někdy až verš třináctý. Moderní autoři mnohdy experimentují s řazením rýmů i s pozicí volty.

Vždy, když Pánbůh něco zvoral
a nechtěl mi hračku dát,
navléknul jsem další korál
do náhrdelníku ztrát.

A když octl jsem se z louže
v blátě, místo na antuce,
tu zas přibyl nový kroužek
do náramku na mé ruce.

Taky tu však bylo blues,
můj heřmánek na oděrky,
hojivá mast z pera Múz.

Díky ní si zpívat mohu,
v rytmu chrastit svými šperky
a děkovat Pánubohu.

Následující básničkové formy asi ocení spíše milovníci hádanek a křížovek než obdivovatelé umělecké poezie. První písmena každého verše (ale někdy i první slabiky nebo celá slova) ukrývají nějaké heslo, sdělení nebo poselství, kterému se říká akrostich:

Akrostichy jsou básničky,
Které slovo utajují.
Raději čtu ty kratičký,
Ovšem pokud vtip v nich bují.
Stačí aby první hláska
Těch veršíků zvýraznila
Ideu, co jak bič práská.
Cukru může též mít kila,
Hlavně ať je tam nadsázka.

Pokud je naopak tajenka ukryta v posledních písmenech verše, jedná se o telestich:

Když si básně zkouší psát
jedno nedospělé tele,
leckoho by možná zmátl
fakt, že se odváží směle
vykašlat se na předpis,
podle něhož stichy psát
skotu mláďata nesmí,
jinak by dostala bác!
Výjimkou je telestich.

Kombinací akrostichu a telestichu pak vzniká zvrácenost nazývaná akroteleuton, kde první písmena čtena zhora dolů tvoří tutéž tajenku, jako poslední písmena čtená v opačném směru:

Alena hubená je jako zápalkA Lákám ji, ať se mnou zajede na BalkáN Enormní hubenost, ta velmi špatná jE Na plátky tamní sýr pro ni bych nakrájeL A hned by upadla dietní morálkA

Některé útvary se snaží zaujmout vedle fonetického působení taky vizuálně a typograficky, například kaligram:

Z vojenské správy psaníčka lákají mne jak Smolíčka, že prý tam budu jednička,a že vojenská lodička sluší prý mi odmalička ! Nechci důstojnické prýmky. Radši sáhnu do vitrínky a prstíčkem od Jezinky nacpu tabák do své dýmky.

Poetické nářadí

Do básníkova arzenálu patří vedle rýmů a rytmu ještě další výrazové prostředky: volba vhodných slabik a slov, básnické figury, obraty a příměry, slovník.

Zvukomalba

Estetické působení mluveného slova se nemusí omezovat pouze na zvukové souznění na konci veršů, tedy na koncový rým. Pozornost přitáhne i náslovný rým, tj. opakování podobných slabik na počátku sousedících slov, kterému se říká aliterace:

Výrka oči přivírá,
vyrazila si z výra
tři vyzvání k tanci.
Výr teď v nevíře výrá,
vyrážku na tváři má,
pozbyl eleganci.
Výři víří s vějíři,
výře, zdá se, osiří
po téhle seanci.

Užitečným trikem je využití psychologického působení zvukové podoby určitých hlásek. Ty mohou být našemu uchu libé, jako je tomu u táhlých samohlásek a dvojhlásek, v takovém případě hovoříme o eufonii:

Touha jako housle nyje
s každou kapkou eufonie.

Naopak seskupení tvrdých, chrčivých a syčivých souhlásek je vnímáno spíše nelibě až kakofonicky:

Ustlal-li sis na kanóně,
hřmot střelby zní kakofonně.

Souhrnně se zvukomalebným prostředkům říká onomatopoie. Celá řada citoslovců vznikla na základě stylizovaného napodobení reálných zvuků, např. bum, cink, frr, kvák, žbluňk. I bez těchto laciných efektů však můžeme dosáhnout zvukomalebnosti pouhou preferencí slov obsahujících určité hlásky, např. souhlásku s jako v následující ukázce:

Souseda zeptám se, co o tom myslí,
že bych se mohl stát králem všech hadů,
zasyčel, soukaje do nory syslí
svou starou seschnutou hroznýší hlavu.

Onomatopoidních principů využívá svérázný druh poezie založený na hromadění ad hoc vytvořených neologismů, tedy nově vymyšlených slov k jednorázovému použití, která však zachovávají pravidla tvorby novotvarů v daném jazyce. Na počest jedné extraterrestriální rasy z Adamsova románu Stopařův průvodce galaxií, využívající této své poezie k mučení posluchačů, se jí říká vogonská.

Ten řach byl svrčen a obšourný velice.
Ostružné křelinky vyňoukly z lečna
a hned se skřápaly, vnějivě klošíce,
zhrdelnou drtností vrnčely chvěle.
Brzy však řachnatec zdávil je celé,
neb jejich sleďnatost máčně je zpěčná.

Slovní zásoba

Výše uvedené výrazové prostředky — rým, rytmus, grafickou podobu básně, aliteraci, onomatopoiu — mohou vnímat i ti posluchači, kteří neovládají jazyk básně. Bez znalosti významu slov budou ovšem ochuzeni o podvědomé působení určitých výrazů a slovních spojení na obraznost, ať již se jedná o epickou báseň popisující nějaký děj, nebo jen o lyriku, tedy dílo snažící se popisovat náladu a vyvolávat pocity.

Ovlivňovat čtenářovy emoce můžeme volbou slov podvědomě svazovaných s určitými pocity. Zpravidla to budou asociace pozitivní, například v následující ukázce to jsou předměty příjemné na omak (kůže, samet, broskev, plyšový medvídek, hebký prst):

Po kůži s povrchem sametu broskve,
jež dá se srovnat jen s medvídkem z plyši,
svým hebkým prstem ti dneska už po sté
ve tvaru srdce své vyznání píši.

Naopak použitím výrazů s negativní konotací se snadno podělíme se čtenářem o svou špatnou náladu, depresi či zhnusení. Při uplatnění negativních výrazů příliš nezáleží na postoji autora: i když se od nich distancuje, nepříjemný pocit přetrvává. Od jednoho nevhodného slova (zde kanál) snadno zasmrádne celá strofa:

Jako pod sprchou jsem stála.
Horkých citů celou škálu
po přečtení rozpoutala
ta básnička od milence.
Byť je psaná na jízdence,
nespláchnu ji do kanálu.

Expresivní a vulgární výrazy jsou dvousečná zbraň: dovedou sice ve zkratce přesvědčivě umocnit naléhavost sdělení a někdy i pobavit, jedná se ale o prostředek dosti laciný, který navíc snižuje autorův kredit u mnoha čtenářů.

Náš vztah už má na kahánku,
proč s jemností buldozeru
píšeš každý den říkanku?
Nevidíš, že na to seru?

Pokud se v probíhajícím dialogu protistrana uchyluje k aroganci nebo vulgaritám, efektní odpovědí je tzv. verbální judo, tj. využití této projevené slabosti jejím rozvinutím nebo nepřímou citací. Získáme tím výhodu zesílené expresivnosti, kterou partner navodil, aniž bychom se sami snižovali ke stejným metodám:

Dřepíš snad na bobku v hloží?
Odradit se nechat nesmím.
Další básničku ti složím
na papíru toaletním.

Vedle působivých rýmů může paradoxně zaujmout pozornost také jejich pravý opak: rýmová absence. Její nasazení vyžaduje silný rýmový impuls, který nastartuje posluchačovu mysl jako autíčko na setrvačník. Následující vynechání uzavírací strany rýmu pak využívá dobíhajících myšlenkových pochodů v mozku příjemce a působí tedy podobně jako pointa v anekdotě:

Předseda zakázal pivo na traktoru,
co teďka vlijem do vyprahlých hrdel?
Oráme, vláčíme, do těla úmoru,
za to by zasloužil nakopat...brambor.

Figury

Přestože příznakem vyspělého slohu je vyvarování se opakovaného použití stejných substantiv a jejich náhrada vhodnými synonymy, záměrné opakování téhož slova nebo sousloví (figury) je v poezii nezřídka používaným zvýrazňovacím prostředkem. Připojení téhož slova nebo figury za sebe sama ( epizeuxis) dodává sdělení naléhavosti:

Včera jsme se, lásko, chytli,
dal jsem si tři martini.
Je to v pytli, je to v pytli,
teď mám kufry v předsíni.

Pokud stojí opakovaný výraz na počátku veršů nebo slok, říká se mu anafora:

Ukroj mi na zítra dva kousky chleba,
ať tělo na cestě neumdlévá.
Mezi ně vlož mi básničku.

Ukroj mi na zítra dva kousky chleba,
namaž je máslem. Sůl není třeba,
slzy už jsou na krajíčku.

Opakem anafory je epifora, kdy se opakující se motiv objevuje na konci verše nebo sloky.

Andělé děkovné fanfáry zadují,
na papír skládám tu vděčnosti slabiky,
ani pět epifor nestačí na díky,
tak ještě naposled: hrozně moc děkuji.

Efektní figurou stupňující naléhavost sdělení je epanastrofa nebo také palilogie, tedy opakování slov z konce verše na počátku verše následujícího:

Znaven jsem svým němým křikem,
křičí ústa hrůzou zprahlá,
zprahlá v děsu převelikém
při pohledu do zrcadla.

Přerývané vyprávění, kdy dochází ke hromadění veršů nebo větných členů bez užití jinak obvyklých spojek navozuje zajíkavé vzrušení. Podle řeckého pojmu pro nevázanost, nespoutanost, se mu říká asyndetos. Tento stylistický prostředek však mnohdy více než o ději vypovídá o psychickém stavu autora:

Prší. Leje. Průtrž mračen.
Radost má jen hejno kačen.
Každý úd mám zcela zmáčen.
Kroupa. Au! Jsem zmrzačen!

První verš předchozího příkladu zároveň poukazuje na postupnou gradaci děje, tedy klimax. Méně dramaticky působí opačná figura, kdy jsou motivy řazeny s klesající závažností — antiklimax:

Vypil bych snad bečku piva.
Nalejte mi trošičku,
pěkně prosím, milostivá.
Sklenku. Žejdlík. Kapičku.

Zvláštním případem básnické figury je citace nějaké známé fráze z jiného díla:

Můj brácha dneska exceluje,
sekanou mele vestoje.
Lovecký salám ještě tu je,
Jáchyme, hoď ho do stroje!

Někdy se nejedná o doslovnou citaci, ale o lehce poupravené znění, tedy parafrázi, které z původního textu vybírá jen větnou stavbu, rytmus, některé rýmy, často s cílem shodit citovaný text z klasického piedestalu. Neznamená to však, že by se autor původní předlohy nutně musel obracet v hrobě, vždyť býti citován je znamením toho, že jeho dílo stále žije.

Polámal se pradědeček, málem je z něj mrtvola.
O půlnoci zavolali do bordelu doktora.
Doktor koukne na staříka, potom píše recepis:
jednou denně půl Viagry, bude zase jako rys.

Použití citace nebo parafráze předpokládá, že autor sdílí se svými čtenáři společné kulturní zázemí, což někdy může být záměrným omezením, například pokud dílo směřuje výhradně k milovníkům konkrétního žánru nebo kultu. Při použití citací bychom měli dávat přednost dílům notoricky známým ze školních čítanek nebo z televizních obrazovek, aby bylo zřejmé, že se jedná o citát a nikoli o pouhou recyklaci cizí myšlenky, tedy plagiát.

Tropy

Tropy je souhrnné označení obratů, kdy básník (spisovatel, řečník, a často i politik) říká něco jiného, než si myslí. Obrazná vyjádření přivádějí posluchače pomocí naznačených souvislostí k poznání co tím chtěl autor říci, a tímto zvýšeným zaangažováním myšlenkových pochodů vedou k lepší účinnosti a zapamatování, než by mělo pouhé polopatické sdělení.

Oblíbeným obratem je ironie, tedy vyjádření protikladem, u kterého je však protikladnost zcela zřetelná a neskrývaná. Jízlivější a výsměšnější podobou ironie pak je sarkasmus.

Pivní deodorant letos,
zdá se, přišel do módy.
Jak hrdinně mužský étos
vratkým krokem domů kráčí!
Tyhle chvilky mám nejradši,
když se vrací z hospody.

Zejména v bajkách je běžné používání alegorie, tedy jinotaje, kdy popisovaný děj a jeho aktéři, jimiž často bývají zvířata, karikují svým jednáním nešvary a obyčeje z reálného světa. Autor přitom ponechává na čtenáři, aby si sám domyslel, jaké jevy ve skutečnosti popisuje.

Vypsali zajíci referendum,
zda jejich maso je pro lišky chutné.
Hlasité NE řekli konzumentům
z řad šelem psovitých.
Získali pocity,
že další obavy mít není nutné.

Naléhavě až exalticky působí zhutnění textu vypuštěním méně důležitých slov nebo větných členů, které se dají domyslet ze souvislostí. Taková výpustka se označuje pojmem elipsa:

Prachy sem a ruce vzhůru!
Bývaly to hezké chvíle.
Škoda. Pruhy černobílé
nosívám teď na munduru.

Zejména v reklamním průmyslu se zhusta využívá nadsázka a přehánění, které je oboustranně přijímáno, aniž by se snažilo předstírat pravdivost. Nadsázce se cizím slovem říká hyperbola:

Kdybys byla mojí ženou,
rozprostřel bych po kaluži
šátek a pak na kolenou
odmetal ti stébla z cesty,
psal verše, jež radost věstí,
denně nosil tisíc růží.

Výčet literárních kuželoseček doplňuje parabola neboli podobenství. Přirovnání v parabole může být přímé, často s využitím slůvka jako:

Krásná jak řeka v meandru,
jako gejzír na Islandu.

Hutnější stavbu paraboly představuje paralelismus, což je přirovnání vyjádřené kladením příměrů vedle sebe, bez užití srovnávacích spojek:

A pak vstoupila má žena,
Afrodité ztělesněná.

Vedle nepřímého přirovnání parabolou může autor emocionálně vyjádřit svůj vztah k objektu pomocí básnického přívlastku, kterému se říká epiteton. Epiteta mají ozdobnou funkci, tzv. epiteton ornas, často však bývají ustálené až klišoidní (epiteton constans), například temný les, širé lány, lepá děva:

Ani sbor hvězdářů z observatoří
nevidí, hledíce dalekohledem,
švarného šohaje na bujném oři,
jak letí krajinou, touhou svou veden.

Některé přívlastky zvané oxymoron obsahují vnitřní rozpor, např. bílé saze, temný svit, mořská poušť, což ale nebrání poetům v jejich nasazení při obrazném vyjadřování. Logiku v poezii nehledejme.

Hořkou solí ze tvých slzí
osladím svůj čaj už brzy.

Logiku postrádá rovněž pleonasmus, tedy používání nadbytečných přívlastků, které jen opakovaně zdůrazňují vlastnost již jednou implicitně obsaženou v referovaném předmětu, například hranatý kvádr, mokrá voda, starý dědek.

Nepravdivě, Leo, lhals mi
básnickými pleonasmy.

Nejen v pohádkách ožívají předměty. Pomocí personifikace může poeta zosobnit popisované objekty, např. čas pádí, okna se mračí, zdi křičí. Přiřazení lidských vlastností a schopností neživým předmětům umožňuje propašovat do obratu působivou zkratku a vyjádřit vlastní citový vztah k jejich existenci.

Řítím se o závod v náladě z piva,
též motor vzadu si vesele zpívá.

Pokročilejším stupněm poetických obratů jsou náhrady substantiv využívající vnitřních logických souvislostí mezi popisovaným objektem a použitým pojmem, tzv. metonymie. Metonymické zkratky často používáme i v běžné řeči, aniž bychom si to uvědomovali. Říkáme například vykouřit dýmku, i když ve skutečnosti máme na mysli porci tabáku v dýmce obsaženého, listujeme Jiráskem místo abychom listovali knihami tímto spisovatelem napsanými, během zájezdu bavíme celý autobus a nejen lidi v něm se vezoucí.

Vařit šišky bramborové
učil jsem se z Rettigové.
Jak se gnómón zhotoví
našel jsem zas v Ottovi.

Jestliže v metonymické náhradě zaměníme popisovaný objekt jeho částí, jedná se o synekdochu.

Nuda je na městské dlažbě
mezi koši s odpadky.
Chci další zářez na pažbě.
Stíhám z jehel podpatky.

Stíhaný objekt (žena v obuvi s vysokými podpatky) je zde synekdoticky nahrazen svou více či méně podstatnou částí — podpatkem samotným. Zároveň je tento ševcovský termín přesněji specifikován pojmem z jehel. Není tedy použito přirovnání, nýbrž náhrada původní výrobní suroviny za jehly, ovšemže nikoli doslovně, ale podle vnější tvarové podobnosti. Záměna na základě vnějších podobností je podstatou metafory.

Metafora, tato královna tropů, je tedy obrazné pojmenování objektu jiným pojmem shodujícím se v nějakém vnějším znaku, například tvarové podobnosti (ucho hrnečku), vedoucí funkci (hlava státu), množství (špetka zdravého rozumu).

Jakmile zahouká v půl třetí siréna,
včelky se vyrojí z fabriky hned.
Po městě tahají nákupů břemena,
z rozkvetlých obchodů snášejí med.

Poetika

Každý autor vědomě či nevědomě upřednostňuje některé funkční a výrazové prostředky, figury, okruh slovní zásoby, témata a formy a vytváří tím svou vlastní poetiku. U některých klasiků nebo uměleckých škol je příslušnost k určitému poetickému směru rozpoznatelná na první pohled, hovoříme pak například o poetice lumírovské, semaforské, ostravské a dalších.


Lumíra zesnulí vznešení synové
čekají v Slavíně, že v čase brzkém
opět se navrátí života tklí dnové,
v oparu mlžném či za bouře hrůzné
poeti zas budou psát verše luzné,
obrodí jazyk náš básnickým brkem.

Sice jsem se nepřestával chvět,
stoje čelem obrácený k lidem
na prknech, co představují svět,
nikdy jsem však neutekl z boje.
Důvody tu k tomu byly dvoje:
1. boty jsem měl pomazány klihem
2. poetika, to je prostě moje

Chlopi z šachty od Ostravy
něznašaju plane dřysty.
Maju stejne, jak se pravi,
na srcu a na jazyku,
potřebuju poetiku
asy tajak v řyti klystyr.

Další prameny


Kolektiv Ostravské univerzity: Úvod do studia literatury,
Josef Musil: O rytmu verše,
Antiruxovy on-line sešity,
OCS texty: Veršovánky z FIDA,
Textáreň u Kefa: Slovenská Textárska príručka,
Ťaháky a referáty: Básnické formy a strofy,
Sonnetwriters.com: Definition of A Sonnet

Pavel Šrubař
AKA vitsoft @ rymy.cz
Listopad 2008

TOPlist